Autorka: Tereza Škoulová

S Veronikou jsme se poznaly před mnoha lety na vernisáži v Czechdesignu, kde jsem tehdy pracovala. Rychle nás sblížil stejný smysl pro humor a jakási empatie, nám oběma vlastní. Líbilo se mi na ní její sebevědomí, tehdy začínala pracovat pro start-up a působila jako úspěšná žena. Během let jsme obě prožily mateřství, které ovlivnilo náš pohled na svět. Veronika svou zkušenost vložila do vlastní značky Brandstylist. Jaké myšlenky za ní stojí, co je pro ni v práci důležité a čemu věří, mi vyprávěla u okna v Super Tramp Coffee.

Co jsi dělala, než jsi odešla na mateřskou? Prožívala jsi úspěšnou fázi?

Myslím, že jo. Přišla jsem do Prahy v roce 2006 a začala pracovat pro Kafka Design, kde jsem se věnovala logům, vizuálním stylům a tiskový grafice a psala do časopisu Font. Když jsem odcházela, plánovala jsem volnou nohu, ale překvapil mě jeden zajímavý start-up, tak jsem do něj naskočila (smích). Starala jsem se o vizuální styl a grafiku webu. Jenže jsem pocítila, že mám nedostatky, že o webech nevím dost, a chtěla si doplnit vědomosti. Další spolupráci jsem pak navázala s firmou Refresh, která weby dělá. Tam to bylo hrozně fajn, ráda na to období vzpomínám. Pochopila jsem rozdíl mezi tím, jak se přemýšlí nad vývojem loga a vizuálního stylu, a jak se dělá web. Díky způsobu, jakým jsem pracovala a jak kluci přemýšleli, jsem se naučila hledat a vidět struktury v čemkoli, co dělám. To mi připadá hodně přínosný ve všech směrech.

Foto: Sabina Povolná

Ten širší záběr je výhoda. To byl tvůj cíl?

Jakmile zjistím, že něco dostatečně neumím, táhne mě to někam, kde se to naučím. Provází mě to celý život. Po škole v Hradci (UHK, PdF) jsem dělala grafiku blahopřání, dárkových tašek apod., naučila jsem se perfektně ovládat software, dělat různé montáže, předtiskovou přípravu. Po čase mi ale začalo vadit, že nemám dostatečné znalosti grafického designu. Tak jsem se přihlásila do Prahy k Filipovi Blažkovi na kurz a tam jsem rok studovala typografii a další důležité věci. Dotkli jsme se asi všech základních kategorií grafického designu. Věnovali jsme se tvorbě loga a vizuálního stylu, navrhovali jsme časopis, plakáty, zkoušeli vlastní písmo… A zároveň navštěvovali výrobu, tiskárnu, chodili na přednášky důležitých lidí v oboru.

Měly jsme děti skoro ve stejné době. Práce by mi na mateřské chyběla. Taky jsi pracovala?

Jasně, to je srdcová záležitost. Představovala jsem si, že budu víc spolupracovat s lidmi, se kterýma jsem pracovala předtím. Ale rychle jsem otěhotněla podruhé, takže se to pracovně hodně rozvolnilo. Měla jsem ale štěstí, že kdykoli jsem měla chuť a čas se do něčeho pustit, objevil se někdo, kdo mě potřeboval – a naopak. A byly to hezký zakázky: dělala jsem pro Dobrá povidla nebo dětský e-shop Lavly.

Ale když jsi chtěla nastoupit naplno zpátky, nešlo to.
Chtěla jsem se vrátit zpátky do Refreshe, bylo mi tam dobře. Z dnešního pohledu je asi správně, že místo pro mě už neměli. Protože tím pádem jsem se začala věnovat tomu, co dělám.

Jak tě napadlo, že tady Brandstylist chybí?

Během rodičovské jsem shodou okolností dělala zakázky pro ženy. To pro mě byla novinka. Díky tomu jsem zjistila, že se mi s nimi příjemně pracuje: dokážeme se domluvit, rozumím tomu, co potřebují. Fungují jinak než muži, často jsou víc kooperativní a pečující, a spolupráce s nimi mi dávala smysl. Navíc mě napadlo, že lidí nebo nových projektů, které zatím nemají rozpočet nebo nepotřebují propracovaný vizuál, je hodně a uviděla jsem v tom příležitost pro novou službu. Inspirovala mě i moje kamarádka, která zrealizovala několik zajímavých nápadů, ale jakmile se ukázalo, že nejsou efektivní, stopla je. Tím chci říct, že na začátku prostě většinou nemáš statisíce na velký kampaně. Tak jsem začala jsem přemýšlet, jak vyjít vstříc i této skupině podnikatelek.

Už jsme mluvily o šíři tvýho záběru. Co všechno pro ně můžeš udělat?

Pro projekty v začátku nebo ženy ve službách jsem začala nabízet dostupnější servis. Běžně se nejdřív vyvine logo a z něj se pak odvozuje vizuální styl, který se aplikuje na všechno možné od vizitek přes web třeba po interiér obchodu. To je ale sofistikovaná, časově náročná a nákladná záležitost. Navíc logo jako takové nepotřebuje každý. Naopak nutností pro každého, kdo začíná nebo funguje v online prostoru, je vizuální styl daný neměnnou kombinací barev a písma, případně doplňkových prvků jako jsou vzorky, ilustrace a tak. Moje služba je v jistém smyslu slova rozsáhlejší konzultace, kdy s klientkami analyzuju jejich podnikání, záměr, cílovku a pak jim nabídnu jednoduché řešení vizuálu s návodem k použití. S ním pak můžou jít dál třeba za webařkou nebo si samy připravovat různé bannery a další věci, které potřebují. Možnosti jsou omezené, ale pro začátek to stačí. Je ale důležitý, že ať dělají cokoli, vědí, po jakých prostředcích sáhnout, aby jejich prezentace byla konzistentní.

Kde na svoje klientky narážíš?

Jsou to často ženy, kterých si všimnu, protože dělají něco zajímavého. Sleduju, jak pracují a většinou s nimi nějak spontánně přijdu do kontaktu. Nejvíc mě přitahují lidi, kteří jsou mi podobní, protože jim nejvíc rozumím. Ženy z kreativních oborů. Přirozeně vyhledávám jejich společnost a jsem vždycky zvědavá, jakým způsobem myslí a pracují, co řeší. Myslím, že to je to, co mi pak u řady z nich otevře dveře. Část klientek si také všimne mojí práce, většinou na sociálních sítích.

To zní jako idylka, ale práce na volné noze má i svoje stinné stránky. Stojí to za to, že si můžeš dělat, co chceš?

S dětmi se člověku přeskládají priority. Vnímám jakousi jistotu, kotvu v rodině. Navíc jsem nezačala podnikat úplně v tísni. Prostě jsem loni v zimě ležela se zánětem dutin dost dlouho v posteli a z nedostatku jiné činnosti to promyslela a vykročila. Paradoxně mě nakopl taky pocit, že nikde se pro mě nic neotvírá, s dětmi jsem nemohla vzít plný úvazek. Tohle je zásadní potíž spousty žen na mateřské – tak začnou podnikat, protože jim nic jiného nezbude.

Přesto to chce sílu a odhodlání, vykročit.
Mně dodal odvahu jeden rozhovor s Evou Jiřičnou, který jsem v té době zaslechla v rádiu. Popisovala svůj život, byla to radost poslouchat. A v jeden moment na otázku, jak založila studio, v nadsázce odpověděla, že s ní nikdo nechtěl spolupracovat, tak si udělala vlastní. To mě úplně osvítilo.

Ačkoli je to nepřenositelná zkušenost, máš za sebou nějaký neúspěchy? Něco, co už bys neopakovala?

Omyly spočívaly asi hlavně v tom, že jsem si špatně vybrala klienty. Myslím, že je důležitý na vlastní podnikání nahlédnout taky z perspektivy, nakolik já mohu někomu pomoct. Ráda se věnuji kreativním podnikatelkám, protože jsou mi blízké. Vycházíme z podobného prostředí, takže mě hned napadá, s kým je dál propojit, kdo jim vymyslí název, napíše texty, vyfotí produkty… Některé omyly pochopitelně souvisí s cenotvorbou. Je hrozně důležité realisticky zhodnotit, jak velký má klientky moje práce přínos a nebát se ji opatřit adekvátní cenovkou. A pak cenu nejen vypočítat, ale taky sledovat, jestli je v souladu s nabídkou a když není, nebát se ji upravit. Myslím si, že i cenou člověk oslovuje své zákazníky. Když je služba příliš levná, nevypovídá to o mně nic moc dobrého. Je to podezřelé.

Co tedy má mít ideální brandstylist a ideální klient? Co od tebe lidi mohou čekat?

Pro mě je důležitá důvěra a osobní vztah. Tím, jak jsem otevřená a zvědavá, co a jak mí klienti dělají, spousta z nich se se mnou cítí pohodlně. Dostanu se tím pádem ke všem podstatným informacím, které ke své práci potřebuji. Ráda se klientkám věnuji, mluvím s nimi a vyptávám se. Vnímají, že jde o ně.

Četla jsem si tvoje reference a dojaly mě. Musí to být příjemný. Za nimi je ale taky spousta pochyb. Napadá tě, že bys s tím sekla?
Dostat se ke klientům dá hodně práce. Samozřejmě jsem přemýšlela, že by možná bylo efektivnější pracovat pro někoho. Ale asi bych musela dostat spoustu peněz, abych se nechala někde zaměstnat (smích). Teď si mohu vybrat lidi, se kterými a pro které pracuju, můžu dělat věci po svém a zároveň mám svobodu odjet třeba na týden s dětmi pryč. Pravda ale je, že jsem letos začala pravidelně pracovat pro architektonický časopis.

Takže máš vyvážený poměr jistého výdělku a naprosté svobody ve vlastním podnikání.
Ano. Na časopisu spolupracuji s kolegyní, což je pro mě osvěžení, rozšiřuje mi to obzory. Věnuju se sazbě a grafické úpravě, čili to je trochu jiný typ práce.

Zregeneruješ se na kreativní činnost. A architektura je obor, který tě zajímá.
Přesně. Nedávno jsem četla rozhovor, jak se žije mladým architektkám. Když vystudují, mají problém získat odpovídající ohodnocení. Je pro ně obtížné se prosadit, do toho se jim nedaří skloubit práci s rodinou. Zaujalo mě to. Navázala jsem letos spolupráci se ženami, které odešly od architektury a věnují se třeba vlastní kavárně nebo rukodělným výrobkům. Obecně si hodně všímám, jak se ženám daří vyladit práci s mateřstvím. Obklopují mě kamarádky, které to mají podobně: něco se snaží dělat a k tomu mají děti. A společnost je pořád nastavená na to, že se žena postará o všechno.

To asi vnímáme všechny. Jak to mají ženy kolem tebe? Podnikají?

Ano, rozjíždí vlastní podnikání, hodně to spolu řešíme. Moje nejbližší kamarádka má rozjetou značku, řada dalších vlastně taky… Podnikání je často dobrým východiskem z nouze, najít částečný úvazek je obtížné. Přitom je to paradox: ženy s dětmi jsou většinou dost efektivní, stihnou toho víc za kratší dobu, protože nemají čas někde zbůhdarma vysedávat. Když byly moje děti malé, vymýšlela jsem třeba koncepty na hřišti a u počítače pak „jen“ kreslila. Ale i když se to lepší, společnost je nastavená tak, že partneři řeší svoje zájmy, neberou naši práci moc vážně… Všimnou si, že jsme pořád na telefonu, ale my nemáme šanci to řešit jinak, hlídáme děti a u toho vyřizujeme e-maily. Bez pomoci se to skoro nedá zvládnout. Ale to se zase stáváš manažerkou lidí, takže stále něco řešíš. O tom se pořád moc nemluví. Muži v byznysu se poplácají po ramenou, jsou víc vidět. Ženy něco dodělají a jdou utírat prdelky. Ale všímám si samozřejmě, že se to pomalu stává tématem a že i u nás fungují různé mentoringové programy a úspěšné ženy podporují své kolegyně v začátcích.

A jsou to zase ženy, se kterými si vzájemně dodáváme sebevědomí a sílu.
Cítím, že všechny potřebujeme nějakou péči. To byl i jeden z důvodů, proč jsem šla dělat Brandstylist. Svou práci vnínám jako péči. Na omezenou dobu se stávám důvěrnicí, která s klientkou probere veškeré její nápady a přání. Pomáhám jí dostat se tam, kam chce a potřebuje. Pomáhám jí nalézt sebevědomí. Každé podnikání je založené na tom, že musíš vydělávat peníze. Mojí motivací je ale i zájem o to, jak ženy žijí a jak pracují – a jak se to dá dělat efektivněji.

Poslední otázka: jak odpočíváš?

Jezdíme do lesa, máme chatu, tam teď budujeme zahradu. To je krásný zážitek. Máme architekta, který pro změnu dělá, co chci já. Je pro mě zajímavá zkušenost sledovat, jak přemýšlí a sebe, jak k tomu přistupuju. Snažila jsem se mu do toho moc nemluvit (smích) a pochopit jeho pohled. Měla jsem nějaké nápady a přání, ve kterých mi vyšel vstříc. Ale jinak si užívám jeho péči: nemusím všechno vymýšlet, někdo to vymyslí za mě. Jinak asi jako většina pracujících matek v práci odpočívám od dětí a s dětmi odpočívám od práce. A je to příjemné.